Zajímavosti



Gladiátorské řemeslo

Gladiátor (gladiátor, „ten, kdo bojuje mečem“, šermíř) byl člověk bojující v zápasech pro pobavení publika. V dnešní moderní společnosti je to téměř nepochopitelné, ale Římané sami říkávali – když už být otrokem, tak gladiátorem.Důvod byl jednoduchý – gladiátoři nedřeli v kamenolomech, nenosili aristokraty po ulicích, gladiátor celý dlouhý den jen cvičil a zdokonaloval se v boji. Samozřejmě silného muže nemůžete odbýt chlebem a vodou nebo se z něj stane slabý muž. Proto se gladiátorům servírovalo to nejlepší jídlo, víno a občas dokonce i pivo. Navzdory mýtu o svalnatých krasavcích , byla většina gladiátorů dost při těle,  tuk byl totiž jejich přirozenou zbrojí. V zájmu spokojenosti svých bojovníků jim lanisté dopřávali i potěšení v ženském klíně, což jiný otrok, krom gladiátora, nezažil. Samozřejmě mohl gladiátor kdykoliv zemřít v aréně, ale oproti např. Ubičovánív kamenolomu, to bylo jako nic. Smrt gladiátorů byla většinou rychlá a čestná. Čím slavnější gladiátor byl, tím více slávy a uznání patřilo jeho pánovi. Ti nejlepší pak vydělali lanistům další peníze tím, že byli prodáváni urozeným Římankám či Římanům jako prostituti na jednu noc. Vše stejně fungovalo i u jejich ženských protějšků amazonek (gladiatrix).“Ave caesar, morituri te salutant“ – „Caesare budˇ pozdraven, jdoucí na smrt Tě zdraví“ – Tak gladiátoři pohrdavě pozdravili císaře Claudia. Byli totiž odsouzeni k boji, ve kterém ze 100 mužů měl vzejít jen jediný vítěz, tak dobře věděli, že jdou vlastně na jistou smrt. Gladiátoři byli často váleční zajatci a odsouzení zločinci, Přecvičení na elitní bijce arén. Existovali však i gladiátoři profesionálové, nejčastěji římského, germánského a spartského původu. To byli svobodní lidé toužící získat peníze a slávu bojem v aréně.


Koloseum

Velké římské Koloseum, původně Flaviovský stadion, je oválný Amfiteátr v centru Říma. Jde o největší amfiteátr, který byl kdy postaven. Je to jedno z největších děl římské architektury. Nachází se východně od Fora Romana. Jeho stavba začala mezi lety 70-72 po Kristu za římského císaře Vespasiana a byla dokončena asi v roce 80 po Kristu, za vlády císaře Tita. Až za vlády císaře Domidiána byly provedeny některé další úpravy. Původně bylo Koloseum schopno pojmout 50 000 sedících diváků a bylo užíváno ke Gladiátorským zápasům a veřejným podívaným. Vedle gladiátorských her se zde pořádaly i naumachie, zápasy s divou zvěří a popravy, rekonstrukce známých bitev, sportovní utkání a dramata založená na mytologii. Velké hry (munera) , byly vždy pořádány spíše jednotlivci než státem. Měly silný náboženský prvek, ale byly rovněž demonstrací moci a rodinné prestiže a byly velmi populární mezi lidem.
Dalším populárním druhem show byl lov zvířat, (Venatio). Tato show využívala velké množství divokých šelem, z celé říše. Slavný gladiátor Carpoforus dokonce ve svém posledním boji zabil Nosorožce. Takové události se příležitostně odehrávaly ve velkém měřítku. Traianus prý oslavoval jeho vítězství nad Dácií v roce 107, podívanou čítající
na 11 tis. zvířat a 20 tis. gladiátorů a amazonek během 123 dnů. Sylvae – neboli osvěžení přírodních scén – se také konalo v Koloseu. Malíři, technici a architekti postavili podobiznu lesa s pravými stromy, pěstovanými na ploše arény. Zvířata byla představena, aby oživila scénu pro potěšení publika. Takových scén se mohlo užívat jako pozadí lovům a dramatům popisujícím události z mytologie. Příležitostně byly rovněž využívány pro popravy, ve kterých hrdina příběhu, (představován odsouzenou osobou) byl zabit gladiátory (at gladium) nebo hrůznými, ale mytologicky přesnými způsoby – například byl sežrán šelmami, rozsekán na kusy nebo upálen k smrti. Dále byly arény jako Koloseum prvním závodištěm vozů na světě, tehdejší vozy ale neměly válce, ale koně , a neřídil je řidič, ale vozataj. Takže až příště uvidíte v televizi formule, vzpomeňte, kde a jak to začalo ….

Během zápasů v Římském koloseu zemřelo celkem přes 400 tisíc lidí a kolem 1 milionu zvířat.


Naumachia: opravdu vyjímečná podívaná.

Za nejoriginálnější gladiátorská představení můžeme jednoznačně považovat rekonstrukce námořních bitev(naumachie). Naumachia znamenala velkou námořní bitvu, odehrávala se zpravidla v upravené aréně nebo za tím účelem vybudované obrovské nádrži, v podstatě přehradě. Naumachie představovaly divácky mimořádně žádaný, avšak organizačně i finančně nejnáročnější druh her, jaké bylo možno v římském impériu spatřit. Umělé jezero muselo být dostatečně hluboké a široké, aby se na hladině mohla odehrát rekonstruovaná bitva až 14-ti válečných lodí a k jeho naplnění a vypuštění sloužil složitý systém nádrží a kanálů. V naumachiích byli hlavními aktéry bitvy zločinci přinucení k boji, ale i zkušení gladiátoři. Na straně druhé jejich úkolem bylo udělat ze smrti trestanců velkolepou podívanou. Na vzdouvající se hladině umělého moře bojovaly různě velké skupiny od desítek až po tisíce bojovníků. Nepřítelem při naumachiích nebyl jen soupeř, ale sama voda. Velká část bojovníků se běžně utopila, a to včetně gladiátorů, kteří měli především plnit roli katů. Podle záznamu Juvenala , jednoho z římských autorů, bylo do rekonstrukce námořní bitvy mezi korkyreánskými Řeky a korintskými nasazeno na 1800 bojujících , na palubách celkem 14-ti válečných lodí a 11-ti menších plavidlech. Dokonce se jí účastnila i speciálně vycvičená zvířata ( koně a býci). Představení trvalo několik barvou…hodin a po skončení přežilo pouhých 16 bojovníků. Umělé moře se barvilo temně rudou barvou.


Císař v Aréně

Marcus Aurelius Commodus byl císař, který vládl 180 do 192 po Kristu. Je považován za jednoho z nejhorších římských vládců. Jako císař byl nedůvěřivý, krutý a také politicky neoblíbený. Konfiskoval majetky a zabíjel všechny, kteří proti němu veřejně vystoupili, sám se prohlásil za boha. Bez mrknutí oka dokázal i zabít svou vlastní sestru. Často se oddával orgiím a pití, při dlouhých, opiem nasáklých nocích. Byl tak fascinován gladiátory, že se rozhodl stát jedním z nich. Jako gladiátor vystupoval pod pseudonimem Herkules Lovec. Účastnil se například štvanice proti šelmám, lovil ji lukem nebo oštěpem, samozřejmě z co nejbezpečnějšího místa. Zvířata byla před lovem na jeho pokyn poraněná. Výjimečně bojoval i proti mužům, kteří byli nemocní nebo vysílení a velmi často bojovali jen s tupými nebo dřevěnými zbraněmi, ale někdy i úplně beze zbraně. Legendou se stal jen proto, že byl císařem. Commodus nesnesl gladiátora lepšího nebo slavnějšího než byl on sám, dokonce ty lepší dával i popravit. Za vystoupení si nechával platit, na tu dobu neuvěřitelnou sumu – milion sesterciů (roční plat řadového legionáře se pohyboval kolem dvou tisíc sesterciů ročně). Chtěl se dokonce přestěhovat do gladiátorského ludu. Atentáty a spiknutí na jeho osobu se stále množily, nakonec spiklenci přemluvili k činu jeho trenéra jménem Narcissus , který Commoda otrávil v lázních. Nejlepší ztvárnění této šílené a kruté postavy předvedl ve velkofilmu Gladiátor Joaquin Phoenix . Tak nějak bychom si Marca Aurelia Commoda představovali i my. Commodus používal na svou dobu nejlepší možné zbraně a zbroje , a dokonce i v aréně měl s sebou stráž, která měla zasáhnout, když by se dostal do bezvýchodné situace.


ŠTÍTY:

Hoplon
A začneme legendou, kterou je štít hoplon. Původem řecký štít, s průměrem asi kolem metru, byl pobit složitě tepaným měděným krunýřem. Hoplité, pojmenovaní po svých štítech, byli vyzbrojeni krátkým mečem kopis a dlouhým kopím. Zbroj pak doplňovala látková prošívaná zbroj, pár holenic a řecká italo-korintská helmice. Sevřená formace Hoplitů se nazývala Falanga, byla to asi 8 řad hluboká a 35 mužů široká zeď z kopí a štítů, velmi těžko se přemáhala. 300 Sparťanů s podporou svobodných Řeků u Thermophil na svých štítech zabilo více než 20000 perských nájezdníků. Hoplonem se dalo i úctyhodně a účinně útočit. V pořadu „Smrtící válečník“ byl změřen úder spartským hoplonem na cíl – působil silou přes 3G takže můžeme říci, že hoplon je smrtící obranné vybavení.

Piktský štít
Čtvercový plochý štít, uprostřed mající puklici na ochranu ruky. Jeho rozměry byly asi 55×55 cm. Zemí původu byla Britania , Římem dobyté území dnešní Anglie. Zde odbojný kmen Piktů přišel s jednoduchým, ale velmi dobře účinným štítem. Díky snadnému zpracování byla možná masová výroba a je to jedna z věcí, díky kterým Řím nikdy neopanoval celý ostrov. Piktové povětšinou bojovali polonazí, jak se na barbary sluší, a tak tedy byl štít jejich hlavní ochranou. Legionářské kopí pilum bez problémů štít zneškodnilo, ale zatímco Římanům pilum došla, Piktové měli štítů pořád dost.

Římské štíty
Jsou doloženy dva typy, a to štít obdélníkový vypouklý známý jako Scutum (i když slovo scutum znamená v překladu pouze štít) a štít oválný (převzatý od Galů) známý jako Parma, který používaly pomocné sbory a lehká jízda. Scutum, používaný legionáři, byl dokonale vymyšleným obranným prostředkem, který zaručoval, že cvičení vojáci si ze svých štítů dokázali udělat v podstatě pevnost, kterou pak jen bránili až do vhodné chvíle k útoku. Vysoce pravděpodobné je i to, že římské síly používaly i kruhové štíty různé velikosti.

Germánské štíty
Kulaté 40 a až 80 cm široké štíty měly ve svém středu puklici chránící ruku, často s bodcem. Po obvodu se dával hrubý provaz nebo kování, to mělo za úkol zmírnit devastaci okrajů štítu. Ozdobná kování sloužila jako ozdoba, ale hlavně také jako vyztužení štítu. Štít byl nedílnou součástí zbroje každého ,, Odinského“ válečníka , kromě Bersekrů.

Egyptské celomužné štíty
V Egytě se používaly velké mnohoúhelníkové štíty, vyrobené z proutí a rákosu, které zakryly celého bojovníka. V boji tváří v tvář se ale nepoužívaly. Určeny byly pro ochranu lukostřelců. Každý lučištník měl přiděleného válečníka s velkým štítem a kopím, který mu poskytoval zákryt před palbou nepřítele.

Keltské a Galské štíty
Byly oválné nebo kulaté, vyrobené ze dřeva a vyztužené podélným žebrem, ve středu zesílené kováním. Oválné štíty skýtaly výbornou ochranu. Galové se bitev účastnili povětšinou v otevřené Galské helmě s lícnicemi a na těle měli krátkou kroužkovou vestu. Poslední král Galů, Versingetorix, byl při korunovaci na oválném štítu nesen, aby všichni viděli, že je výše než oni. Zajímavost na konec. Galové opravdu měli kouzelný nápoj, byl to odvar ze jmelí, jedovatého durmanu a jedovatých hub, který z nich chemicky udělal stroje na smrt. Takže dobrodružství  Asterixe a Obelixe se částečně zakládají na pravdě.

Pukléř
Malý kulatý nabo čtvercový štítek o průměru 25-40cm, nebo hraně o 25-40cm. Držel se uprostřed pod puklicí, která chránila ruku. Byl vyroben z kovů, ale i z pokovaného dřeva. Jednalo se o štít soubojového účelu, v bitvě se prakticky nepoužíval. V aréně Pukléř používali především Hoplimechové a Amazonky (Gladiatrix). Moderní Pukléře se používali ještě ke konci 18-tého století po Kristu, takže šlo o nadčasovou záležitost.

 

Gladiátoři používali v podstatě všechny zmíněné i nezmíněné štíty, protože Římané milovali rozmanitost a rádi své šampiony na první pohled rozeznávali. Samozřejmě se štítů používalo obrovské množství, ale všechny zmiňovat nebudeme. Tyto uvedené druhy jsou nejčastějšími štíty starověkého světa.O dalších si můžeme popovídat prostřednictvím komentářů. V dnešní době jsou štíty používány policejními a armádními jednotkami. Pořádkové síly používají průhledné štíty jako ochranu před rozzuřeným davem. Pak zásahové jednotky používají balistické štíty, chránící je před střelbou.


Ze života Římanů

Krev gladiátorů:

V Římě se doporučovala na léčbu impotence, epilepsie a na zbavení se strachu. Byl to zázračný, a zaručeně účinný lék.

Nucená bisexualita:

Když římský občan starší 20ti let neměl sexuální zkušenost se stejným pohlavím, byl považován za devianta.

Symbol mužského údu:  

Penis byl považován za talisman přinášející štěstí. Římané jej pyšně nosily na krku , nebo i zdobil jejich vchodové dveře a ložní prádlo.

Jiná Hygiena: 

V Římě se lidé myli pouze a jen vodou. Po koupeli na sebe nanesli vrstvu z pudru a vonného oleje, a po zaschnutí se jednoduše oškrabali nástrojem podobným břitvě.

Praní v moči:

Římské prádelny prali v moči. Otroci z prádelen obcházeli hospody a nevěstince, kde sbírali moč, aby mohli přes noc vyprat, a aby prádlo bylo čisté a ,,voňavé.

Žranice jak má být:

Bohatí Římané často pořádali hostiny , které trvali i několik dní. Bylo naprosto běžné, že když byl člověk plný,  zavolal si otroka s mísou do které se vyzvracel, aby mohl dále hodovat.

Veřejné záchody: 

Občané říše se socializovali na veřejných toaletách, kde se nerozlišovala pohlaví, a byly bez jakéhokoliv soukromí, pojali až 40 lidí najednou. V Římě samotném těchto WC bylo asi 140.

Černé rty:

Oblíbenou římskou rtěnkou byla v nádobě prodávaná směs olivového oleje a sazí. Dámy tak měli ústa zvýrazněná černou barvou. Vzhledem ke konzistenci rtěnky, nesměla nalíčená žena jíst, pít a co nejméně mluvit. Pro krásu se zkrátka vždy muselo trpět.

Prostě, jiná doba.


Závody vozatajů

Závody vozatajů neboli Tethrippon se odehrával na píscích oválných amfiteátrů ( jako je římské koloseum), kde se na střed umístila příčná bariéra , kterou pak vozy objížděli. Takto upravené aréně se říkalo Hippodrom , olympijští zakladatelé závodů stanovily délku kola na přibližně 823–914 metrů. Závod měl 12 kol , a jeho pravidla spíše nebyla, než byla. Jednalo se tedy o tvrdý a drsný sport. Vozatajové se navzájem , bili bičem , najížděli do sebe a vytlačovali se z tratí , jen aby se dostali na první místo. Není taky divu jejich odměnou za vítězství ;nebyla jen sláva , ale taky slušný měšec mincí. Závodilo se na dvoukolých válečných vozech se zapřaženým čtyřspřežím koní.Vozataj vedl své koně po rovině hipodromu ve vyrovnané řadě a krátce před zatáčkou, která byla vždy doleva, zešikmil linii koní, tak aby kůň na kraji o délku vedl před koněm u středu. Při tomto manévru docházelo často i ke smrtelným nehodám. Starověcí lidé věřili že nehody způsobuje démon Traxippos ( strašák koní) a tak u závodišť rostly jeho oltáře na usmíření. Toto opatření samozřejmě moc nefungovalo a tak v Olympii při hrách v roce 460 před Kristem ze 41 startujících vozatajů dojel do cíle pouze a jenom jeden. Byl to Karrotos z kyrény který se během závodu vyhnul devíti hromadným srážkám. Je jasné že lidská povaha je po tisíce let stejná a tak se z těchto závodů stala modla fanoušků. V Římě vznikli čtyři stáje , žlutí, modří, zelení a červení. Jejich závody nebyli napínavé jen po dobu jejich trvání. Po zápase si často fanoušci poražených týmů šli spravit chuť do tábora vítězů. Na rozdíl od dnešních fotbalových chuligánů, se bili do krve a často po těchto půtkách zůstávali na ulicích Říma mrtví.


Záhada zkamenělých legií

Píše se rok 251. po Kristu císařem je Trebonian Gallus ( asi 206–253 ), a papež Kornelius je mu trnem v oku. I když je jeho moc potvrzena biskupským synodem, musí rychle opustit Řím. A aby toho nebylo málo, pronásledují ho císařovi legie. Dokonce v počtu několika tisíc mužů. Kornelius tuší, že jejich úkol není pouze ho vyhnat. Mají vojáci za úkol ho v ústraní ,,nenápadně“ zlikvidovat?

Papež nemá stání, utíká, stále dál a dál. Už opustil území centrální Itálie, na cestě je dlouho, ale pronásledující legie jsou mu stále v zádech. A cesta před ním se začíná pomalu zavírat. Nechal se vehnat do pasti! Jen kousek před ním je moře. Má plavat a utopit se? Nebo zůstat a zemřít jejich rukou? Už pomalu vidí tváře císařských vojáků. Z jejich řevu je jasné, že se ho mají zabít. Papež padne na kolena obrátíc se k Bohu. Požádá ho o pomoc a snaží se přijmout jistou smrt. Když otevře oči po modlitbě, nevěří.

Tam, kde ještě před chvílí byly pozice legií připravených k útoku, je najednou obrovská řada mohutných kamenů…..

Poblíž jiho-bretaňského města Carnacu stojí tito legionáři dodnes. Můžeme z toho soudit, že pronásledování papeže brali tehdy Římané opravdu vážně. Zdejší seskupení kamenných sloupů je totiž největší na celém světě. Dokonce i slovo menhir, pochází ze staré bretonštiny – jedná se o spojení men (kámen) a hir (dlouhý).

Celkem jich lze v okolí napočítat více než 3000, dokonce i rozestavění kamenů zhruba odpovídá pozicím římského vojenského ležení.

Zkamenělé vojsko je uspořádáno do pěti řad. Jsou pojmenovány Le Ménec, Kermario, Le Manio, Kerlescan a Le Petit Ménec. Zvláštní útvar, sestávající celkem z více než 70ti kamenů, se nachází v řadě Le Ménec, nejblíže Carnacu. Že by legionáři seskupení kolem ohně? Celkem do této řady patří 1099 kamenů stojící v 11 alejích, možný pozůstatek klasického římského bojového postavení.

Kdo ví?? Vědci mají problémy s objasněním datace i důvodu takové stavby. Shodují se však, že tyto menhiry se pravděpodobně objevily až v době, kdy území vládl již křesťanský Řím. To dělá celou záhadu ještě větší. ….. Že by opravdu zázrak boží? …..


Limes romanus

Největší a nejdelší obraná stavba jakou kdy Evropa viděla, val byl jen o málo kratší než velká čínská zeď. Tento fascinující starověký systém opevnění, jenž chránil římské impérium před nájezdy barbarů, především z Germánie, ale i z jiných barbarských držav. Byl dlouhý 7000 kilometrů a strážné věže byly asi jen pouhých 200 metrů od sebe, takže signály z věží se šířily obdivuhodnou rychlostí. Hlavní římské obrané síly byly umístěny, za valem v táborech zvaných Castelli. Důvod byl prostý, nedlouho po signálu ze strážních věží, vojska vyrazila z táborů na různých místech, aby nepřítele ihned vzala do kleští a zničila jej. To byla velice efektivní a promyšlená obraná taktika. Součástí obrany byly vedle standartních vojsk i dvě římské speciální jednotky. Císařská kavalerie a říční flotila. Císařská kavalerie nosila masky skrývající emoce a hlavně případný strach, a jejich hlavním úkolem bylo zarazit postup nepřítele již v předpolí. Příslušníci říční flotily zase primárně hlídkovali v povodí Rýna a Dunaje, a bylo-li to nezbytné přirazili ke břehu, kde pak zorganizovali bleskový přepad, a pak se zase rychle stáhly zpět do řeky. Zajímavé je že římské Castelli, měli divoce různé osudy, zatím co některé zanikly, z jiných vyrostla velkoměsta, jako např. Vídeň či Budapešť. Doba největšího rozkvětu této obrané linie se datuje na druhou polovinu 1. století po Kristu, a první polovinu 2. století po Kristu. Roku 171 po Kristu vojska Markomanů a Kvádů, prorazila val a začala plenit římská města. Po této události se cístař Markus Aurelius rozhodl konat, a vytáhnout na své slavné Germánské tažení, ale to už je jiný příběh. Jisté je , že od roku 171. po Kristu nebyl Limes Romanus již nikdy jedním celkem, a začal pomalu mizet jako síla Říma samotného……


Osud IX. legie

IX.legie, byla považována za jednu z nejzkušenějších legii z uskupení římských armád, Pro Římany znamenala ,,Devátá“ to, co pro občany USA znamená jednotka Rangers. Čítala cca 5000 těžkooděných legionářů, a na 2500 mužů z pomocných sborů. Sám Caesar legii poprvé velel v roce 65. před Kristem, a když v roce 58. před Kristem napadl mocnou Gálii, byla s ním na jeho přání právě IX. Legie. V roce 49. Před Kristem byla IX. legie převelena do Hispánie, kde si získala přízvisko Hispaniensis (Hispánská, Španělská). Po Caesarově vraždě povolal Octavián Augustus veterány IX. legie, aby bojovali proti vzpouře Sexta Pompeia, nejmladšího syna Pompeia Magna, bojištěm byla Sicílie, a ,,Devítka“ opět nezklamala. V roce 31. před Kristem, bojovala IX.legie s Octaviánem proti Marcu Antoniovi v bitvě u Actia. Pak se stal Octavianus Augustus, jež přijal jméno svého strýce,, Caesar“ jediným vládcem Říma. „Devátá“ byla poslána zpět do Hispánie, kde po 12 dlouhých let bojovala proti Kantábrijcům. V roce 9. před Kristem byla Devátá převelena do Pannonie, kde setrvala až do doby o generaci později, kdy roku 43. po Kristu císař Claudius dává rozkaz k Britskému tažení. Konec IX. Legie se přiblížil.

Římské legie dobyly jižní a střednÍ Britannii. Pod velením Caesia Nasiky potlačila ,, Devátá“ v letech 52. – 57. po Kristu první vzpouru Brigantského krále Venutia. V roce 61. po Kristu utrpěla Římská vojska včetně IX. Legie, pod velením Quinta Petillia Cerialia při pokusu o osvobození obklíčené předsunuté posádky v Camulodunu (Colchester) krutou porážku od spojených britských kmenů vedených Icenskou královnou Boadiceou. V boji padlo téměř 80 % římských vojáků. Tuto událost zaznamenal historik Tacitus. Nicméně, IX. legie byla obnovena a následující desetiletí, až do roku 71. Po Kristu, sloužila v Britannii jako Obraná síla. Až v onom osudném roce přišel rozkaz k útoku na severské kmeny Britannie. Poslední zdokumentovaná zpráva od IX. Legie přišla o 8 měsíců později z místa jimi vybudované předsunuté základny Eboracum, zde dnes leží město York. ,,Devátá“ později (neznámo kdy přesně) pokračovala v útoku proti Piktům, a pak tato děsivá římská síla beze stopy mizí …….

Mnoho odborníků se shoduje, že se IX. legie dočkala podobného konce, jako legie v Teutoburském lese. Tedy, že byla vlákána do zalesněného terénu a zničena.Jedno z nejpravděpodobnějších tvrzení archeologů praví, že poslední stopy IX. legie mizí v Britannii někdy kolem roku 117. po Kristu. Tomu nasvědčuje i fakt, že římské záznamy z roku 117. vypráví o návštěvě samotného císaře Hadriána v Britannii, a to že s sebou přivedl VI. legii a dalších 3000 mužů bez zařazení. Část Britských historiků uvádí, že IX. a XX. legie ztratily 9 – 10000 mužů, tedy byly víceméně zničeny, a tato nová síla je měla nahradit. Navíc dal sám císař rozkaz k vybudování Hadriánova valu. Další objev, který tuto variantu podporuje je , že roku 1866 v byl Silchesteru vykopán římský orel s uraženými křídly. 

Další často zmiňovaná varianta „co se stalo s Devátou legií“ je taková, že byla převelena do Judee jako „pořádková síla“ během Bar Kochbova povstání a rozpuštěna pro posílení ostatních legií. Tomu nasvědčují především zmínky o některých důstojnících z Deváté legie sloužících na blízkém východě. Stále však zůstává otázkou, zda byla legie převelena, nebo zda z přeživších doplnily stavy legií jiných.


Neohrožený Orel – Gaius Marius (157 – 86 před Kristem)

Byl vojevůdce a politik zvolený celkem sedmkrát Římským konzulem. Žádný jiný Říman tento úřad tolikrát nezastával. Do dějin římského státu se zapsal také reformou římských armád,v níž nově připustil i verbování občanů nedisponujících vlastní půdou. Kromě toho rovněž reorganizoval a uspořádal legie, jejíž základní jednotkou se stala kohorta, místo manipulu.

Legenda vypráví, že měl Gaius Marius v dětství nalézt orlí hnízdo se sedmi vejci. Protože orel byl pokládán za posvátné zvíře nejvyššího římského boha, byla tato událost později vykládána jako předzvěst jeho sedminásobného konzulátu. Právě Gaius Marius vydal nařízení, v němž byl orel označen za oficiální římský symbol.

Invaze germánů v  jižní Galii, vázala velké množství římských vojsk. Římané proto čelili nedostatku lidských sil, s nímž se obtížně vyrovnávali. Mariův plán, jak tento problém vyřešit, se ukázal být jednou z nejpřevratnějších reforem, jakou římská legie vůbec kdy podstoupila. Marius se uchýlil k bezprecedentnímu kroku, když poskytl stálé placené zaměstnaní v podobě služby v jeho armádě i bezzemkům. Kromě toho jim Marius zaručil válečnou kořist a rovněž přislíbil příděl půdy po propuštění z vojska. Jelikož se chudým občanům nenaskýtala jiná možnost, jak zlepšit své společenské postavení, ochotně se chopili šance, kterou jim Marius nabídl, a vstoupili do jeho nového vojska. Vojáci měli ovšem velmi silný osobní zájem podporovat svého velitele třeba i proti vůli římského senátu, neboť především na jejich generálovi záviselo, zda po skončení služby obdrží přislíbenou půdu. Mariem vytvořené  vojsko se stalo efektivní vojenskou silou, leč zcela loajální vůči svému veliteli, nikoli vůči římskému státu. Sám Marius si tímto tahem zajistil opravdu velkou moc! Jeho vojáci dostali neuvěřitelně těžký výcvik, a naučili se překonávat velké vzdálenosti jen pěšmo, a to se sbaleným celým ležením. Žertovně si tato armáda začala sama přezdívat ,,Mariovi mezci“.

V roce 102 před Kristem se Kimbrové vrátili z Hispánie do Galie a společně s Teutony se rozhodli napadnout Itálii. Teutoni směřovali na jih, přičemž měli v úmyslu proniknout do Itálie cestou podél pobřeží středozemního moře. Naproti tomu Kimbrové se pokusili překročit pohoří Alp a prorazit do Itálie ze severovýchodu skrze průsmyk Brennerský. Toto rozdělení sil se však mělo ukázat jako osudová chyba. Římané těžící ze svého centrálního postavení a krátkých komunikačních linií si nyní mohli vybrat, proti kterému z kmenů koncentrují své síly. Marius napadl nejprve Teutonské, táhnoucí vstříc Alpám. Odmítl se jim postavit na místě, jež si sami vybrali, a raději se stáhl k Aquae Sixteae, kde jim přehradil cestu. Čelní kontingent germánských válečníků tvořený kmenem Ambronů se odvážně leč pošetile vrhl proti Římanům, aniž by vyčkal posil. Výsledkem bylo 30 000 mrtvých barbarů. Marius poté vyčlenil 3000 svých vojáků a ukryl je do týlu postupujícího hlavního tělesa Teutonů. Když barbaři zahájili útok, vpadl jim tento oddíl legionářů do zad. V nastalé bitvě byli Teutoni úplně vyhlazeni. Počet mrtvých Germánů se odhaduje asi na 100 000. Ztráty na straně ,,Mariových mezků“ nečinily ani 4000 mužů.

Mariův kolega Quintus Lutatius Catulus neměl tolik štěstí, neboť nedokázal zabránit Kimbrům v průchodu Brennerským průsmykem koncem roku 102 př. n. l. a umožnil jim tak projít do Pádské nížiny. V zimě byl Marius v Římě opět zvolen konzulem, načež spěchal zpět na sever, aby se připojil ke Catulovi, jehož impérium bylo rovněž prodlouženo. V létě roku 101 před Kristem byla pak svedena bitva s Kimbry. V bitvě u Vercell ,, Mariovi mezci“ znovu vydobyli vítězství nad početnějšími silami barbarů, z nichž více než 90 000 bylo zabito (včetně žen a dětí) a všichni ostatní upadli do otroctví.

 

Gaius Marius často říkával že je pyšný na svůj prostý původ, a že jeho tituly jsou jizvy, které utrpěl v boji za Řím. Přesto je navždy nejdůležitějším neurozeným mužem Římské říše.


Počátek Římského námořnictva

Na začátku první punská války čekalo Římany ošklivé překvapení. Nemělo fakticky nic, co by připomínalo válečné námořnictvo. Někdy ve čtvrtém století př. n. l. totiž při pokusu ovládnout Tyrrhenského moře byla jeho flotila drtivě poražena a Řím na dlouhou dobu upustil od pokusů ovládat moře. Nemožnost napadnout Kartágo vedla Římany k dost nevybíravému, ale pragmatický Římskému, počinu. Prostě zabavili lodě spojenců. Vylodění na Sicílii pod rouškou noci bylo odvážným tahem a hrou na kočku a myš. Kartáginské lodi ovládali oblast a ve dne nebylo možno vyplout a zásobovat invazní vojsko. Situace tak dospěla k nevyhnutelnému a v roce 261 př. n. l. odhlasoval senát římský výstavbu námořnictva o síle 100 quinquerém a 20 trirém. Triréma byla loď Řecké konstrukce a quinqueréma byla kopií kartáginských lodí podle vraku lodi, která v roce 257 př. n. l. najela na italské pobřeží. Výstavba téhle flotily trvala, dnes neuvěřitelných, šedesát dnů. Jeden problém byl vyřešen, ale druhý následoval. Římští námořnici nedosahovali ani zdaleka kvalit kartáginských soupeřů. Tenhle nedostatek byl vyřešn v pravdě Šalamounsky. Římané přišli s tzv. corvusem (havranem). Corvus byl otočný můstek dlouhý 11 metrů a široký 1,2 metru, který byl umístěn na přídi lodi. Římská loď se přiblížila k nepřátelské, můstek se spustil, zasekl do trupu nepřátelské lodi a pak už mohli Římané dělat to, co uměli nejlépe, bojovat ve formaci muž proti muži. Jenže, tohle zařízení mělo jeden obrovský nedostatek. Byla to jeho váha. Římské námořnictvo sice vyhrálo každou bitvu, kde byl „havran“ použit, jenže ztráty díky nehodám nevyvážených lodí byly obrovské, záznamy dokládají 284 lodí a o více jak 100 000 mužů (zdroj Wiki, jinde se mi tato čísla nepodařilo ověřit),  proto nakonec Řím od tohoto zařízení ustoupil. Ale i bez tohoto vynálezu nakonec Řím dokázal Afrického nepřítele porazit. Námořní bitvy neprobíhaly nijak nápaditě. Vlastně kopírovali ty pozemní. Loďstvo se seřadilo do formací velmi podobným jejich pozemním protějškům, tedy jakési čtverce a nepřátelé se rozjeli proti sobě a buď se snažili potopit nepřítele pomocí klounu, nebo zabrat jeho loď pomocí „havranů“ Díky tomuto vítězství se Římané stali pány západního středomoří.
Tohle námořnictvo si ještě stihlo zabojovat s Makedonií a se Seleukovci, kde dokázalo zúročit svoje kvality a ovládlo středomoří. Řím se ale, jak už to bývá, nepoučil ze své chyby a svoje námořnictvo rozpustil.  Tahle chyba vedla k tomu, že se celé středomoří stalo rájem pirátů a zločinců. V roce 67 př. n. l. odhlasoval římský senát výpravu proti pirátům a nechal postavit další loďstvo. Tentokrát to byly modernější lodě typu liburny a hemioli. Konstrukci těchto typů Řím, dost paradoxně, okoukal právě u pirátů. Velitelem této akce byl vybrán Gnaeus Pompeius Magnus a po složitém a úmorném honu na piráty v nepřehledných středomořských vodách byli nakonec piráti pobiti nebo zajati. Poté už Řím svou chybu nepakoval a své loďstvo držel v dobré kondici až do zániku říše. Asi poslední velká bitva se odehrála v roce 323 po Kristu, a bojovalo zde loďstvo Konstantina a jeho rivala Licinia Konstantinovo loďstvo tuhle bitvu vyhrálo díky početní převaze. V tradici Římského námořnictva pak pokračovala Byzantská říše, ale to už je jiný příběh.

Zdroje: antika.avonet.cz, https://cs.wikipedia.org, www.antickysvet.cz
Námět na článek, kniha: Orlovo proroctví, autor Simon Scarrow

2. místo v naší soutěži. Autor: Petr Brož


ŘÍMSKÉ MEČE:

V úvodu je třeba osvětlit že slovo ,,Gladius“ , znamená v překladu pouze a jenom MEČ!!

Nyní si povíme více.

Gladius hispaniensis:

Neboli hispánský meč. Používal se v období do konce Římské republiky ( předimperiální doba) a vyznačoval se listovitou čepelí a nevýraznou příčkou/záštitou. Jeho délka byla zhruba 50 – 60 cm, a byl určen pro bodání i sekání.

Gladius Mainz:

Meč Gladius, který měl nově velmi protáhlou špici čepele. To činí z tohoto meče smrtící a rychlou bodnou zbraň. S takovouto špičkou čepele bylo možné probodnout i kroužkovou košili. Délka meče Mainz byla 65 – 70 cm, šířka čepele cca. 7 cm. Nevýhodné bylo, že špice se často lámala.

Gladius Fulham:

Je velice podobný typu Mainz. Délkou byl téměř stejný, ale na rozdíl od typu Mainz je čepel mírně užší, asi o 1 cm. A nápadným rozdílem je trojúhelníkový hrot. Jedná se o vývojový mezičlánek mezi Gladius Mainz a Gladius Pompeii

Gladius Pompeii:

Čepel meče typu Pompeii měla dvě ostří, což poskytovalo i efektivní použití k seku. Špice je oproti mladšímu typu tupější, ale zhruba stejně účinná, jen ne tak křehká. Gladius s touto čepelí byl oproti prvnímu typu celkově odolnější. Šířka čepele byla cca. 5 cm. Byl nejrozšířenějším typem a patřil mezi nejkratší druh tohoto meče. Dosahoval délky pouze do 65 cm.

Germano-římský meč- Spatha:

Nejvyšší vývojový stupeň římských mečů. Měřil 70 až 110 cm a měl cca 4 cm širokou čepel s kosočtvercovým profilem. Ostří byla buď přesně souběžná, nebo se lehce zužovala směrem ke špičce. Hrot čepele měl prudce špičatý tvar. Jílec se skládal ze dřeva, slonoviny, želvoviny či kosti. Delší meče Spatha byly určené jízdě. Některé meče Spatha si jde vzhledem celkem snadno splést s meči vikigů.


Lékařství starého Říma

Po dobytí Řecka v roce 146 před Kristem se domoviště ,,medicíny“ přesunulo do Itálie.
O úrovni dobových znalostí svědčí dílo „Naturalis historia“, které sepsal spisovatel, a námořní důstojník Plinius Starší (asi 23 až 79 po Kristu). Na stránkách svých spisů zapsal mnohé ale hlavně nám přiblížil starověké lékařství.Velkou část svého díla se věnoval léčivým rostlinám. Například při tuberkulóze se užíval jablečník, žvýkáním kořene hlohu se zase mírnily bolesti zubů. Pilinius však nebyl jediným odkazatelem starověké medicínské moudrosti.
V Anazarbě v Kilikii působil římský lékař Pedanius Dioscorides (asi 41 až 90 po Kristu). Během své působnosti v armádě procestoval celé území římské říše. Na cestách se seznamoval s místní přírodní medicínou a zabýval se také sběrem léčivých rostlin. Výsledky své dlouholeté práce shrnul v pětidílné encyklopedii „Peri hiules iatrices“ (O věcech léčivých). Celkem se Dioscorides zmiňuje zhruba o 800 léčivých rostlinách. Kompletní jeho dílo bylo přeloženo do arabštiny, italštiny, francouzštiny a španělštiny. A až do 16. století v něm hledali oporu všichni lékaři a lékárníci. Římané také disponovali ohromnými chirurgickými znalostmi, nejslavnější jsou vojenské záznamy o práci vojenských chirurgů. Římští Medici mohli ošetřit prakticky jakékoliv v bitvě utrpěné zranění, pokud byl zraněný voják stále na živu, operovali, nebo jinak ošetřovali pomocí skalpelů, háčků, vrtaček, sond, svorek, pilek, katetrů, kleštiček a vytahovačů šípů. Operovaní pacienti byli pod anestezii Morfinem (extrakt z máku) nebo Skopolaminem (Blín Černý), používal se též kořen Mandragory a Bolehlav. O těchto tišících prostředcích, které též otupovali vědomí pacienta píší četní antičtí lékaři. Hippokrates kolem roku 400 před Kristem a Claudius Galenus (Galenos) ve druhém století po Kristu Omamné a utlumující látky se pacientovi podávaly pomocí tzv. uspávací houbičky. Nástroje se před každým použitím striktně převářely, obvazy se nikdy nepoužívaly dvakrát, zranění se omývala octem a zašívala, na zlomené kosti se dávaly dlahy. Jako další desinfekce sloužily víno, med, oheň, a pryskyřice. Co se týče speciálně polní urgentní medicíny, římští vojenští chirurgové uměli ošetřit, operovat a úspěšně vyléčit i taková rozsáhlá invazivní zranění, jako byla bodná či sečná zranění v oblasti dutiny břišní a to dokonce i tehdy, pokud došlo k vyhřeznutí střev. Na úroveň tohoto lékařství se po pádu Říma Evropa dostala až začátkem 19. Století.


 

P

14,767 total views, 1 views today

3 komentáře u „Zajímavosti

  1. Paráda. Par veci jsem si zkusil ověřit jinde, a mam radost že nas nekrmite blbostma. Libi, budu chodit pravidelně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *