Bohové arén



Carpoforus

Většina slavných gladiátorů je známých díky jejich nelítostným a krvavým bojům muž proti muži. Někteří gladiátoři se však specializovali na boj s divokými zvířaty. Jsou známy dva archetypy, šlo buď o Venatores (lovci ,lovící většinou z válečných vozů, luky a oštěpy) nebo Bestiarius ( bojovníky se šelmami tváří v tvář). K bestiáriům patřil i Carpoforus, řečený Herkules arény. Tento Germán bojoval v aréně, někdy v první polovině 1. století po Kristu. Životnost takových bojovníků byla většinou opravdu krátká. Carpoforus ale dokázal sám zabít medvěda, vlka , i tygra. Dokonce proti němu postavili nosorožce a tehdy se zrodila jeho legenda. Carpoforus jediný dokázal „ix“ tunové monstrum zabít. Říkalo se, že pobil na dvacet šelem během jednoho dne. Proto ho srovnávali s Herkulem. Pro císaře Commoda, který žil o sto let později, byl prý uctívaným rekem, který ho nadchl pro boj v aréně. Meč Rudis si pravděpodobně vysloužil kolem roku 47. po Kristu, protože od toho okamžiku je jeho osud již plně neznámým.


Marcus Attilius

Tento Říman se stal  svobodným gladiátorem z důvodu, že zoufale potřeboval peníze kvůli obrovským dluhům, které zužovali jeho rodinu.. Grafity a fresky na stěnách Nucerianské brány v Pompejích, objevené roku 2007, nám vypráví jeho příběh. Říkají i hodně o jeho výzbroji. V aréně bojoval jako Murmillus, to znamená že měl velký štít scuttum, meč gladius, velmi honosnou helmici, kovovou zbroj na paži, náprsní štítek, možná i koženou lehkou zbroj a holenice.. První gladiátorské hry kterých se Teprve osmnáctiletý  Marcus Attilius zúčastnil byly hry Nola, pojmenované po jedné z Pompejských bran. Marcus Attilius byl v těchto hrách označován jako tiro (nováček), ale všem měl nyní dokázat, že není radno ho podceňovat. Hned jeho první zápas byl úžasný. Nastoupil totiž proti bohovi arény Hilariovi, který již zvítězil ve třinácti zápasech po sobě. Gladiátor Hilarius patřil k bojovníkům, kteří byli Neronovou osobní, císařskou  družinou gladiátorů ( gardoví gladiátoři, patřil k nim i obr Spiculus ). Tiro Attilius však zvítězil. I další  zápas byl těžký, stanul proti Raeciu Fellixovi, svobodnému občanovi, který vyhrál  již dvanáct soubojů, a opět zvítězil. Z Marca Attilia se stal miláček davů. Ve starověkém Římě byl tak populární, že se jeho zápasy objevily i jako grafity a fresky na stěnách mnoha staveb v Pompejích. A on sám umořil své dluhy.


Crixus

V galštině znamená, kudrnatý“ (* 117 až + 72  před Kristem).V aréně bojoval jako odnoš Murmilla ( tzv. Gal) , používal tedy velký obdelníkový štít a  galský – keltský meč .V roce 75. před Kristem zosnoval společně se Spartakema Onomaem vzpouru gladiátorů v Capue. V povstání byl druhý nejdůležitější muž, až do doby, kdy se se svými Galy a Germány odtrhl od Spartaka a vyrazil na Řím. Roku 72. před Kristem bylo jeho vojsko na hlavu poraženo římskými legiemi pod velením Lucia Gelia Pubicola . Na tomto bitevním poli zemřel i sám Crixus. Byl jedním z největších bohů arény, na písku stadionu nebyl nikdy poražen. Jedna z legend o Crixovi, vypráví o jeho hrdinském boji proti Garganům. To byli bratři vychovaní zvěří ( jako Mauglí, nebo Tarzan), kteří přepadali a požírali kupce ve střední Itálii.  Po odchycení byli tito bratři vrženi do arény na smrt, to se ale nedařilo, a po jejich řádění v písku arény, zůstávali ohlodaná těla desítek gladiátorů. Jediný Crixus, s nimi chtěl dobrovolně bojovat, přání se mu splnilo , a Gargani zemřeli pod jeho mocným mečem.


Hermeus

Hermea, jako slavného gladiátora, popisoval římský aristokrat a pisec Martialis (1. století po Kristu.). Jeho jméno se objevilo i v grafitech v Pompejích, ale zřejmě byl slavný v celém Římském impériu.Hermes byl všestranný bojovník a uměl bojovat se sekerou, kopím, sicem (zakřivená Thrácká dýka), gladiem (krátký meč), navíc ovládal i trojzubec se sítí či dýku pugio. Ale v první řadě byl cvičen jako Scissore (nůžky). Tedy zbraně, na které byl Hermes vyloženě cvičený, byly krátký meč Gladius a Scissor, velmi specializovaná útočně obranná zbraň gladiátorů. Na sobě měl většinou kožené brnění a přilbici. Všechny tyto zbraně ovládal s takovým umem, že dokázal vyhrát bez zabití soupeře. Měl prostě schopnost během souboje zvítězit, ale nezabít. Podle popisu Martialise nepatřil Hermeus mezi nejsilnější, největší ani nejstatnější gladiátory, ale své nedostatky dokázal vykompenzovat rychlostí,zručností a taktickým myšlením. Díky svým triumfům byl znám také v nejvzdálenějších koutech Římského impéria, například i v Britanii.Po mnoha vítězstvích působil jako učitel (doktore) v gladiátorské škole Ludus.


Hragen 

Svobodný gladiátor germánského původu. Do Říma dorazil kolen roku 140 po Kristu. Hledal práci , ale jediné co uměl byl boj. A tak po nějakou dobu působil jako osobní stráž jednoho z římských lichvářů. Jednoho rána došlo na tržišti k útoku, na jím střeženou osobu, kdy Hragen bleskurychle zabil tři útočníky a čtvrtému utnul paži. Tohoto výkonu si povšiml lanista Marius Quitus Mirbellus. Nabídl mu plat a ubytování za boje v aréně, což Hragen ihned přijal. Při prvním nástupu do arény roku 144 po Kristu na něho dav bučel , není divu byl tiro (nováček) a jeho soupeřem byl Asyrský zkušený gladiátor Flamme , secutor , který již v aréně mnohokrát zvítězil, dokonce již několikrát odmítl meč rudis a s ním i svobodu. Po více než hodině boje zraněný Hragen poslal Flamma k bohům. Od té doby na něj nikdy nikdo nebučel. Hragen zvítězil v 37. soubojích , a ve 42. letech odjel jako boháč zpět do své domoviny.
Je bezpochyby největším svobodným Gladiátorem vůbec. Hragen používal pro germána typické zbraně a zbroj , až na přilbici, kterou vyměnil za přilbici poraženého Flamma, a nosil ji hrdě do arény jako výraz úcty k přemoženému sokovi. Zaroveň tím každému protivníkovi říkal :  ,,Slyšel si o Flammovi? Tak to jsem já, ten kdo ho zabil.. „.


Mevia

Gladiatrix nebo Amazonka byla ženská verze gladiátora. Informace o jejich existenci jsou omezené, ale díky množství archeologických důkazů a několika římským historikům, lze jejich existenci bez problému dokázat. Nejznámější ženou v aréně (psal o ní Juvenal) byla otrokyně z Galie, jménem Mevia, která patřila do skupiny gladiátorů zvané venatores. Specializovala se na lov šelem, jako jsou například kanci, vlci a různé kočkovité šelmy, ale bojovala i proti jiným ženám nebo mužům, které dokázala porazit. Některé spisy ukazují, že bojovala i ve skupinových bojích, kde řídila bojový vůz, nebo na protivníky metala šípy ze svého luku. Tyto souboje se v Římě braly opravdu vážně. Pro římskou elitu to bylo hlavně i erotické představení, jelikož Amazonky bojovaly jen spoře oděné nebo úplně nahé, jejich jediný pořádný ochranný prvek, který směly mít, byla helmice . Zbrojily je lehčí a dobře ovladatelné zbraně jako dýka Pugio, krátký meč Gladius, oštěp nebo luk. Měly vlastní gladiátorské školy a bylo častým jevem, že se Amazonky využívaly stejně často jak na boj, tak na sex. Mevia byla připisována jako členka Spartakova povstání a družka Gala Crixe , ale nikdy se spolu nesetkali. Mevia si nikdy nevydobyla svobodu, byla zardoušena svým pánem při orgiích na oslavu boha Marta v jeho vile.


Obr Spiculus

Nejbohatší gladiátor Říma. Byl blízký přítel s nechvalně známým císařem Neronem (vládl 53 až 68 po Kristu.). Počet jeho vítězství není znám, musel však být velmi velký, protože jeho podobizny v podobě grafitů a nápisů nacházíme po celém starověkém Římu a na všech je vyobrazen jako obr. Neron mu daroval velký honosný palác, včetně zlata, otroků a majetku. Dále ho zařadil do své elitní skupiny gardových gladiátorů. Během jeho svržení Neron údajně chtěl, aby ho o život připravil jeho oblíbenec z arény. Spiculus se však na Neronově smrti nepodílel a Neron během povstání pretoriánů spáchal sebevraždu.Zda Spiculus chtěl nebo dokonce zda byl na cestě k císaři, či zda byl zabit s Nerem, není známo. V aréně platil za všestranného bojovníka ovládajícího jakoukoliv kombinaci zbraní. A však my spíše přisuzujeme jeho úspěchy abnormální velikosti tohoto bijce.


Priscus a Verus

Asi nejslavnější gladiátorský souboj v dějinách se konal v roce 80 po Kristu, v den otevření asi nejznámější gladiátorské arény, velkého Kolosea. V boji se tehdy utkali dva nejlepší gladiátoři té doby – Priscus a Verus. Měli být prvním bodem programu her…
Jejich těžký a nelítostný boj však trval několik hodin a stále neměl vítěze. Na konci boje byli oba velmi vysíleni a z úcty ke svému soupeři ve stejném okamžiku složili své zbraně. Souboj tak skončil nerozhodně. Fanoušci šíleli a provolávali oběma borcům slávu. Císař Titus (*79 až + 81 po Kristu) z obou udělal vítěze a udělil jim dřevěný meč rudis. Tím jim daroval svobodu, kterou oba rádi přijali. Tento epický souboj zůstal Římanům i celému světu dodnes v paměti. Byl to jediný zdokumentovaný boj v aréně, v němž nikdo nezemřel ani nezvítězil, přesto si oba bojovníci získali úctu i svoji svobodu.


Scipio Dias

( *17 až + 66 po Kristu) Původně rolník z kolonie v Hispánii. Kvůli půjčce od lichváře a díky neúrodnému roku byl nucen umořit dluhy prodejem sebe sama do otroctví. Měl štěstí a koupil si jej místní lanista ( majitel Ludu, školy gladiátorů).Již po prvním uvedení do arény, svázán s jiným mužem, zázračně vydobyl vítězství. Do roka se o něm šeptalo ve všech koutech říše pod jménem Hispánec (Španěl). Pravděpodobně se stal částečnou inspirací velkofilmu Gladiátor s Russellem Crowe v hlavní roli. V roce 41. po Kristu, při velkých hrách pobil Scipio Dias 21 mužů jednoho po druhém, vydobyl si Rudis a stal se tak svobodným. Vrátil se k farmaření vzal si ženu a měl s ní syna Quinta, který se přidal někdy kolem roku 59. po Kristu, k římské armádě, a o několik let později šel s devátou legií do Britanie, kde padl v boji se sjedocenými Britonskými kmeny, pod velením královny Boadicei. Po této smutné zprávě jeho žena zemřela žalem. Roku 66. po Kristu se Scipio Dias rozhodl vzít si vlastní život a to způsobem, jakým dosud žil – svým mečem do svého srdce.


Spartakus

Spartakus je asi nejznámějším gladiátorem na světě, žil asi 123 až 71 před Kristem. Jako mladík byl násilím odveden do pomocných sborů římské armády. Když se naskytla příležitost, tak zběhl.Po několika měsících byl polapen a vržen do otroctví. Roku 102 před Kristem byl vržen do arény v Capue, kde měl být popravenat gladium. Navzdory všemu v boji zvítězil a byl mu ponechán život.Odkoupil ho lanista Quintus Lentulus Batiatus, který jej začal cvičit jako gladiátora (dimachaera). Spartakus mnohokrát bojoval a vítězil v aréně až do roku 75 před Kristem. Onen osudný rok se dvěma muži (Crixem a Onomaem) zosnoval Spartakus vzpouru, při které zemřela velká část prominentů města Capua. Se svými nohsledy se vydal Spartakus k Hoře Vesuv a osvobozoval otroky. V patách mu však byl Prétor Glaber. Jeho voj si byl tak jistý, že ani nepostavil patřičné hlídky na noc. Gladiátoři v čele se Spartakem bleskurychle zmasakrovali oslabené hlídky a následováni zbytkem vzbouřenců pobili mužstvo Římanů ve spánku, a to včetně velitele. Dalším cílem bylo osvobození otroků v dolech, kde povstání získalo desetitisíce věrných stoupenců. Jak známo, s úspěchy roste chuť, proto došlo k rozdělení vzbouřeneckých sil. Spartakus chtěl zamířit do Galie za svobodou, ale jeho pravá ruka Crixus, chtěl udeřit na Řím. Ani jeden z nich neuspěl. Spartakovi cestu odřízly jednotky Pompeia a Crixova vojska musela čelit dvěma legiím pod velením Lucia Gelia Pubicola.. Spartakus mezi tím zvítězil nad legiemi Gnaea Cornelia Lentula Clodiana v centrální Itálii, později i nad legií Lucia Gelia Pubicola, čímž pomstil Crixovu smrt a osvobodil zajatce.Poté uspořádal Spartakus na počest Crixe gladiátorské hry, ve kterých bojovali zajatí legionáři proti sobě. Spartakus tím připomněl gladiátorské hodnoty a uctil tak Crixovu památku. Jeho vojska pak zamířila na sever směrem k městu Mutina, kde se ubránilo další římské legii pod vedením Gaia Cassia Longina, guvernéra provincie předalpské Gálie. Když byla cesta volná, poslal Spartakus asi 15000 žen, dětí, nemocných a starých přes Alpy za svobodou, on sám s bojeschopnými vytáhl zpět na Itálii, aby je mohl krýt a poskytnout jim čas na bezpečný průchod horami. Zanedlouho po té porazil další legie vedené Marcem Liciniem Crassem, kde byl podle některých zdrojů přítomen i Gaius Julius Caesar, ale vzhledem k tomu, že dobové záznamy to nepotvrzují, není to jisté. Na konci roku 72. před Kristem se Spartakova vojska utábořila ve městě Rhegium, kde byla na začátku roku 71. před Kristem obklíčena osmi legiemi římské armády. Spartakus se pokusil prorazit obklíčení, to se podařilo, a uprchl s vojskem k městu Brundisium. Jednotky pod vedením Crassa ho ale pronásledovaly až do Lukánie. Na řece Sillarus pak došlo ke konečné bitvě, kde otroci prohráli, a byli rozprášeni. Zde pravděpodobně zemřel i sám veliký Spartakus , ale jeho tělo se nikdy nenašlo. Na 6000 vzbouřených otroků pak bylo pro výstrahu ukřižováno podél Via Apia, hlavní cesty z Říma do Capuy.


Flamma

Flamma (*114 až +144. po Kristu) je příslovečnou vyjímkou, potvrzující pravidlo. Zatím co jiní gladiátoři prahli po svobodě, Flamma byl s životem gladiátora naprosto spokojený. V aréně tento Asyřan bojoval v první polovině druhého století po Kristu. Flamma tak moc miloval arénu , že několikrát odmítl meč rudis, a sním svobodu. Můžeme tedy s jistotou říci, že jásání davu miloval víc než vlastní život. Byl cvičen jako secutor, to znamená že používal štít a meč sica. Podle díla Juvenala se jeho poslední souboj odehrál na podzim, roku 144 po Kristu, kdy proti němu nastoupil germán jménem Hragen, byl to nováček (tiro), ale dokázal že je velmi zdatným protivníkem i pro šampiona arény. Po více než hodině lítého boje ukončil Hragen kariéru i život mocného Flamma.

Na jeho náhrobku na Sicílii stojí (volný překlad): „Flamma, secutor, žil 30 let, bojoval 34x, výhrál 21x, nerozhodně 9x, prohrál 4x, byl Syrské národnosti.“


Marcus Aurelius Commodus

Byl římský císař, který vládl 180 do 192 po Kristu. Byl tak moc fascinován gladiátory , že se rozhodl stát jedním z nich. Jeho vzorem byl germánský gladiátor Carpoforus, který žil o sto let dříve. V aréně vystupoval pod pseudonymem Hercules venator ( Herkules lovec). A i když jeho vystoupení byla spíše ,,šaškárna“ než boj, účtoval si neuvěřitelné sumy , někdy i milion sesterciů. Proč ,,šaškárna“ ? Protože Commodus , dával před vystoupením zvěř poranit , aby měl jisté vítězství. Podobně to fungovalo i s lidskými oponenty, nastupovali proti němu pouze nemocní , vysílení, nebo dokonce neozbrojení gladiátoři. K tomu všemu měl s sebou v aréně i svou gardu , která měla za úkol ochránit ho, když by situace byla nad jeho síly. Slavným bohem arény je v podstatě jen proto, že byl jediným císařem bojujícím na hrách.Císař Marcus Aurelius Commodus, nesnesl lepší a slavnější gladiátory než byl on sám, proto je také často nechával popravit za smyšlené zločiny. Jeho vláda, kariéra i život skončili roku 192 po Kristu, kdy ho v lázních otrávil jeho trenér jménem Narcissus.


Minotaurus Cheon

Všichni známe příběh o monstru s býčí hlavou. Podle legendy Pásifaé, manželku krétského krále Mínóa svedl býk. Po čase porodila zrůdného syna s lidským tělem a býčí hlavou. Zní to jako pohádka , ale opravdový minotaurus, jak se zdá bojoval v aréně v Pompejích kolem roku 40. před Kristem. Fresky a grafity nalezené v Pompejích roku 1994 nám vypráví jeho příběh. Pravděpodobně mentálně postižený chlapec jménem Cheon se narodil v otroctví. Už v dětství byl agresivní a násilnický, na prahu dospělosti pak ubil jakéhosi muže, a okusil jeho maso. Choval se stále více jako zvíře nežli člověk, a tak byl odsouzen k popravě At Gladium. Cheon , zabil svého soka a před zraky všech se opět pustil do kanibalizmu.To byla silná káva i pro otrlé Římany, tak se rozhodli , udělat z něho gladiátora a nasadili mu přilbu z vypreparované býčí hlavy, to aby nebyl schopen okusovat mrtvé. Zvěsti o Pompejském minotaurovi se nesly napříč Římem , a spousta občanů jej chtěla spatřit. Velká část z nich ho však nikdy neviděla, po pár měsících bojů v aréně zemřel ve své kobce na infekci z ran, které utrpěl.

Mezi bohy arén tento gladiátor patří především kvůli jedinečnosti jeho duševního stavu, neboť jeho téměř zvířecí chování, bylo právě to co Římané oslavovali.


Euxenius

Řím měl na svém území více než 250 amfiteátrů, ve kterých se konaly gladiátorské hry. Jedním z nich byla i  aréna v Efezu na území dnešního Turecka. Právě zde se zrodil velký bůh arény, retiárius (bojovník se sítí a trojzubcem) jménem Euxenius. Z jeho náhrobku se dozvídáme, že zemřel ,,in victus“ – neporažený. Forenzní věda při zkoumání jeho ostatků zjistila, že pocházel z blízké Asie, pravděpodobně z území dnešního Mongolska. Celé město Efez zdobí stovky grafitů s vyobrazením jeho vítězných bojů v aréně. Jak bylo zvykem, bojoval v aréně třikrát do roka, po dobu tří roků, pak dostal Euxenius možnost vybojovat si svobodu. Tento gladiátor vyhrál 9. zápasů po sobě, a v desátém se mělo rozhodnout o jeho svobodě či smrti. Jeho tak, či onak posledním bojem byla tzv. obrana mostu. Tento neférový boj, se odehrával tak, že retiárius stál uprostřed mostu, a z každé strany na něho útočil jeden secutor. Euxenius získal pouze jedinou drobnou výhodu, tucet těžkých kamenů, které mohl metat na své soupeře, ještě než se na most dostanou. Po lítém boji , ve kterém byl Euxenius i raněn, mu dav naposledy provolal slávu,  po té odešel tento retiárius z arény za svobodou. Vzhledem k informacím na jeho náhrobku víme , že po zbytek života působil jako doktore (trenér) v ludu  ( škole gladiátorů). Forenzní věda prokázala, že se Euxenius dožil průměrného věku té doby, a zemřel přirozenou smrtí.

Na jeho náhrobku je deset vavřínových věnců, dále (volně přeloženo):  Euxenius, Retiárius, ,, in victus“ ( neporažený) , uctívaný učitel



12,743 total views, 1 views today

2 komentáře u „Bohové arén

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *